Dlohou dobu mě trvalo, než jsem se odhodlal vystavit svoje básnická díla. Podle objektivní hodnocení, ne tedy mého, jsem se rozhodl vystavit to nejlepší a nejhorší z mé tvorby. Prosím, veškeré řádky berte s nadhledem.

Rozchod

Byl jsem inspirován jednou těžkou životní chvílí.

Nikdo netuší,
co dělat s tou duší,
cos miloval až po uši,
srdce ti zabuší,
vzpominka přiletí,
mráz po zádech proletí,
slza tvář ti polije,
sklenku mělkou dolije,
otočíš se vzad,
při vrzáni vrat,
tvář ti zkamení,
tělo zdřevění,
není cesty zpět,
není cítit hněv,
v srdci vzpomínku,
jak žár z ohýnku,
malého plamínku,
cítíš lásku na chvilku,
jednou v životě ...

Město

Město :-)

Ja jdu po sněhu,
když cítím tu něhu,
v tomhle městě,
bojím se jít po cestě,
skrývám se za stromy,
skrývám se za domy,
sněhulák útočí,
jen co se otočím,
dělá že je kamarád,
prej mě má rád,
už neví co dál,
jako hru by se mnou hrál,
a hrát bude dál,
a mě zbývá jen abych se smál.

Společně

Společně na cestě...

Když tě potkám srdce mi hoří,
všechno co cítím se na povrch noří,
nemůžeme však najevo všechno dát,
vím, že se musíme o nás oba bát,
když se na něco strašně moc těšíme,
víme oba, že výsledku se dopředu děsíme,
nikdy se nám nic nemůže splnit,
jen láskou můžeme navzájem srdce si plnit,
musíme věřit, že se nám splní naše tajná přání,
i když jsou lidé, co nám v tom vší silou brání,
lidé, kteří si myslí, že ví jaký jsem,
jenže na poznání jim nemůže stačit jenom den,
jsi moje antidepresivní rybička,
neexistuje na tobě snad žádná chybička,
doufám, že takhle nám to vydrží opravdu dlouze,
ostatní ať dál žijí v destruktivní touze.

Stavy

Depresivní stavy, co vlezly do hlavy.

Co dělat když vlezou do tvý hlavy,
ty divný všudypřítomný depresivní stavy,
jak jim vysvětlit, že jsou nezvaní hosti,
jak jim zpřerážet v těle všechny jejich kosti,
jak jim říct, že v moji hlavě pro ně není dost místa,
víš to, můžeš mi poradit a jsi si tím jistá?

Co když k odstranění těchto stavů,
co když potřebuji i tvoji hlavu,
co když ani nevíš, že mě dáváš sílu,
víš přeci, že tě považuji za vílu.

Když potápím se na dno hlubokého jezera,
vím, že ani v tu chvíli není mezi námi mezera,
není mezi námi ani ta malá tenká škvíra,
vše co mě drží při smyslech je jen moje víra.

Díky tobě můžu klidně dýchat, i když jsem pod vodou,
plnim si totiž plíce ne vzduchem, ale nekonečnou pohodou,
nepotřebuji k životu jen plíce, potřebuji i srdce,
jen díky tobě funguje, do očí se směju smrtce.

Vím, že když cítím tvoji přítomnost,
veř, to vážně není pitomost,
vím totiž, že dokážu se odrazit ode dna,
jen potřebuji, aby nebylo ty a já, ale my dva.

?

V rukách květy růže rudé,
krev mi stéká téměř všude,
zeptám se tě osude,
jak tu dlouho pobude.

Tvé trny jsou příliš tupé,
stálé místo u mne v kupé,
vlakem spolu jeli jsme do cíle,
prožili mnohé společné chvíle.

Bodáš v srdce mé mnoho ran,
omotáváš kolem krku kusy lan,
jestli chceš, bodni do aorty,
nepotrpím si na komforty.